Bílá pilulka s obsahem kyseliny acetylsalicylové byla již po generace lékem téměř na všechno: od horečky, bolesti či migrény až po záchranu při poalkoholové kocovině. Přestože jsou její účinky známy již po staletí, studie přicházejí se zprávami, že léky, které ji obsahují, u nás známý Acylpyrin, Aspirin či Anopyrin, by mohly výrazně pomoci i při řešení vážnějších příznaků způsobených onemocněním COVID-19 či běžných chřipkových onemocnění.
Dávní léčitelé používali kyselinu salicylovou, přírodní látku podobnou Acylpyrinu, již nejméně 2 500 let před Kristem. V těch dobách ji získávali z myrty, vrby a lipnice luční. S tímto překvapivým objevem přišli už Sumerové. Ti zjistili, že pokud snědí seškrábanou kůru z konkrétního druhu stromu, zbaví se bolesti. Objev, na který přišli, se stal předchůdcem léku u nás známého zejména jako Acylpyrin.
Vědecká studie o použití vrbové kůry
Důkazy o tomto raném použití vrby jako analgetika a antipyretika se poprvé objevily v roce 1862. Svitky pocházející z doby kolem roku 1500 před Kristem podrobně popisují 48 chirurgických případů a jejich léčení přibližně 160 bylinnými a zeleninovými léčivy. Jedná se o první písemný záznam o použití salixu (dnes známého jako vrba) k léčbě nespecifických bolestí.
S využitím těchto historických poznatků učinil v polovině 18. století anglický duchovní reverend Edward Stone první vědeckou studii o použití vrbové kůry. Reverend Stone usušenou vrbovou kůru rozdrtil a prosel na prášek. Ten podal svým padesáti farníkům, kteří trpěli malarickou horečkou. S tímto postupem při léčbě horečky nikdy neselhal.
Trvalo několik dalších let, než německý profesor Johann Buchner zušlechtil vrbovou kůru na žluté krystaly. Tuto látku nazval salicin (podle rodu vrby). Krok dále však vědci učinili až v roce 1838, kdy italský chemik Raffaele Piria vyrobil silnější sloučeninu z krystalů izolovaných z vrby, kterou pojmenoval kyselina salicylová. V té době již lékaři běžně používali vrbovou kůru a jiné rostliny bohaté na salicin ke zmírnění bolesti, horečky a zánětu. Identifikace přesné sloučeniny najednou otevřela možnost manipulace s jeho formou.
S nadějným lékem přišel výrobce barviv
Kvůli stoupajícím ziskům ve farmaceutickém průmyslu se v roce 1890 německý výrobce barev Bayer rozhodl založit ve své továrně farmaceutickou divizi s výzkumnými zařízeními pro vědce. Toto rozhodnutí učinil po úspěších s antipyretickými léky z odpadních produktů, které vznikaly jako vedlejší produkt při procesu výroby barviv. Bayer si na pomoc přizval mladého farmaceutického chemika Felixe Hoffmana, který měl za úkol vyvinout formu salicylátu nedráždící žaludek.
Hoffman měl na výrobě léku na tišení bolesti vlastní zájem. Jeho otec totiž léta trpěl silným revmatismem. Bolesti tehdy řešil salicylanem sodným, který mu však nepříjemně dráždil žaludek. Mladému chemikovi se nakonec podařilo vyrobit chemicky čistou a stabilní kyselinu acetylsalicylovou, která znamenala zrod aspirinu, u nás známějšího pod názvem acylpyrin, ale také farmaceutického průmyslu. Při hledání pojmenování kyseliny acetylsalicylové, která Hoffmanovou výrobou vznikla, se zvažovalo několik variant, které by dokázaly zaujmout na trhu. Nakonec vyhrála krátká sloučenina slov acetyl a první části latinského názvu botanického zdroje kyseliny salicylové – Spirea ulmaria (toužník jilmový). Pod obchodním názvem Aspirin byl lék 1. února 1899 zapsán Císařským patentovým úřadem v Berlíně. O rok později získal také registraci na mezinárodní úrovni.
